Jak si říct o peníze bez studu

Praktický návod pro umělce, kteří chtějí tvořit profesionálně – ne jen doufat.

Většina umělců nemá problém mluvit o emocích, barvách, myšlenkách, inspiraci.
Dokážou hodiny vyprávět o obrazu, o procesu, o pochybnostech i radosti z tvorby.

Ale ve chvíli, kdy zazní otázka:
"A kolik to stojí?"

nastane ticho.

Najednou se z tvůrce stává někdo, kdo se omlouvá za vlastní existenci.
"No… já vlastně nevím…"
"Je to jen tak orientačně…"
"Když je to moc, tak…"

Jako by cena byla něco nepatřičného. Jako by peníze kazily čistotu tvorby.
Jenže pravda je jiná:

Umělec, který se bojí ceny, není skromný.
Je jen zranitelný.

Nikdo vás nenaučil, že říct si o peníze je součást profese.
Ne drzost. Ne chamtivost. Ne selhání ideálů.
Ale nutnost.

Bez ceny není profese.
Bez profese není dlouhodobá tvorba.
A bez dlouhodobé tvorby není umění, které by mohlo růst.

Cena není pocit. Cena je výsledek.

Nejčastější chyba, kterou autoři dělají, je, že cenu cítí.

"Tenhle obraz bych dal tak za tři tisíce…"
"Tenhle je lepší, tak třeba osm…"
"Tenhle je větší, tak asi víc…"

Jenže pocit je nestabilní.
A nejistota se okamžitě přenese na kupujícího.

Cena má být výsledkem výpočtu, ne momentální nálady.

Zkuste ji stavět z několika pevných pilířů:

1. Čas

Kolik hodin jste na díle skutečně pracovali?
Ne jen "malování", ale i:

• příprava

• skicování

• přemýšlení

• opravy

• schnutí, vrstvy

• dokončování

Bylo to 10 hodin?
40?
120?

Stanovte si hodinovou sazbu.
Nemusí být vysoká. Musí být důstojná.

Například:
250–500 Kč za hodinu

Pak:
40 hodin × 400 Kč = 16 000 Kč

A to jsme teprve u práce. Ne u materiálu. Ne u zkušenosti.

2. Materiál

Plátna, papíry, barvy, pigmenty, rámy, tisk, laky, nástroje.
To nejsou drobnosti. To jsou náklady.

Cena díla by vždy měla obsahovat materiál.
Nikdy by neměla být "ze svého".

3. Formát

Větší obraz není jen "větší obrázek".

Je náročnější:

• na výrobu

• na transport

• na skladování

• na odvahu kupujícího

• na prostor v bytě

Velikost = vyšší cena.
Ne jako trest.
Ale jako odraz reality.

4. Zkušenost

Neprodáváte jen barvu.
Prodáváte roky hledání, omylů, vývoje, slepých cest.

Začátečník nemá stejnou cenu jako autor s pěti výstavami.
A autor s deseti výstavami nemá stejnou cenu jako někdo, kdo je na scéně dvacet let.

Cena má růst spolu s vámi.
Je to přirozené.
A správné.

5. Poptávka

Prodávají se vaše práce?
Ozývají se lidé?
Vrací se?
Ptají se znovu?

Pak je naprosto legitimní cenu zvyšovat.

Ne jako trest.
Ale jako reakci na zájem.

Trh není nepřítel.
Trh je zpětná vazba.

Jak o ceně mluvit

Neomlouvejte se.
Neztišujte hlas.
Nevysvětlujte se, pokud vás nikdo nežádá.

Špatná věta zní:
"No, já nevím, jestli je to moc, ale…"

Správná věta zní:
"Tento obraz je za 18 000 korun."

Tečka.

Pokud se někdo zeptá "proč tolik", můžete klidně říct:
"Je v tom přibližně šedesát hodin práce, kvalitní materiál a moje současná autorská úroveň."

To není obhajoba.
To je informace.

Kupující nemusí souhlasit.
Ale musí cítit, že vy víte, proč to číslo existuje.

Co se stane, když se podhodnotíte

Krátkodobě možná prodáte.
Dlouhodobě si ale zavřete dveře.

• Galerie vás nebude brát vážně.

• Kupující si zvykne na nízké ceny.

• Vy se vyčerpáte.

• Začnete pochybovat o vlastní hodnotě.

Levný autor není "dostupný".
Levný autor je často neviditelný.

A co je horší:
začnete věřit, že vaše práce opravdu tolik nestojí.

Cena je hranice

Cena není jen číslo.
Je to hranice mezi tím, kdo jste jako autor, a tím, jak s vámi svět zachází.

Když se stydíte za cenu,
učíte svět, že se za vás může stydět také.

Když mluvíte klidně a jistě,
učíte svět, že vaše práce má váhu.

Neříkáte si o peníze.
Říkáte si o respekt.

A ten nezačíná venku.
Ten začíná ve vás.