Kolik má stát umělecké dílo? Proč to není sprosté téma. Česko versus Rakousko

Kolik má stát umělecké dílo? Otázka, která v Česku často vyvolává rozpaky, ironické poznámky nebo rovnou podezření. Přitom v Rakousku jde o zcela běžné, otevřené a legitimní téma. Rozdíl mezi oběma zeměmi neleží jen v rozpočtech, ale především v přístupu k umění jako veřejné hodnotě.

Cena umění není číslo z klobouku

Cena uměleckého díla není libovolná ani náhodná. Vzniká kombinací několika faktorů:
časem a prací autora, jeho zkušeností a reputací, náklady na materiál a výrobu, produkčním zázemím, ale i tím, jakou roli má dílo sehrát – zda jde o galerijní objekt, veřejnou instalaci nebo dlouhodobý symbol města.

V západní Evropě je běžné říci: umění je profese. Stejně jako architekt, designer nebo lékař, i umělec má právo na férový honorář. V Česku se však stále setkáváme s představou, že skutečné umění by mělo vznikat "z nadšení" a že peníze ho automaticky znehodnocují.

Česko: podezření místo debaty

V českém prostředí se cena umění často okamžitě mění v morální problém. Jakmile se objeví vyšší částka, následují otázky o protekci, tunelování nebo "elitářství". Místo debaty o kvalitě, kontextu a přínosu díla se diskuse zredukuje na jednoduché: "Tohle přece nemůže stát tolik."

Instituce jako Národní galerie Praha nebo Ministerstvo kultury ČR dlouhodobě fungují s rozpočty, které jsou nízké nejen v mezinárodním, ale často i ve středoevropském srovnání. Důsledkem je opatrnost, malá odvaha a tlak na co nejnižší cenu – často na úkor kvality i férových podmínek pro autory.

Rakousko: cena jako součást hodnoty

Rakousko, zejména Vídeň, přistupuje k tématu opačně. Cena umění zde není tabu, ale součást profesionálního standardu. Veřejné zakázky na umění jsou běžnou součástí městského plánování a kulturní politiky. Honoráře umělců jsou transparentní a obhajitelné.

Instituce jako MuseumsQuartier Wien nebo vídeňský kulturní odbor MA 7 – Kulturabteilung Wien pracují s jasným předpokladem: kultura není zbytný luxus, ale investice do identity města a země. Nikdo se neptá, zda je umění "příliš drahé", ale zda je dobré, smysluplné a dlouhodobě přínosné.

Proč mluvit o penězích není sprosté

Ticho kolem cen umění nechrání veřejné finance – naopak. Pokud se o cenách nemluví otevřeně, vzniká nedůvěra, fámy a pocit, že se "něco skrývá". Transparentní debata dává smysl nejen daňovým poplatníkům, ale i samotným umělcům.

Umělec platí nájem, materiál, asistenty, techniku, odvody i daně. Kulturní instituce nejsou charita a veřejný prostor není zadarmo. Požadovat špičkovou kulturu za minimální náklady je stejné, jako chtít špičkovou architekturu za cenu garáže.

Skutečný rozdíl: sebevědomí společnosti

Rozdíl mezi Českem a Rakouskem není jen ekonomický. Je především mentální. Rakousko bere umění vážně – jako nástroj reprezentace, vzdělávání i společenské soudržnosti. Česko se k němu často chová s nedůvěrou, jako by šlo o něco navíc, co je potřeba neustále obhajovat.

Zatímco v Česku zní otázka:
"Proč je to tak drahé?"

V Rakousku zaznívá spíše:
"Co nám to přinese dnes – a co zůstane příštím generacím?"

Závěr

Mluvit o ceně uměleckého díla není sprosté.
Sprosté je tvářit se, že umění vzniká zadarmo, a zároveň chtít, aby reprezentovalo stát, město i společnost na mezinárodní úrovni.

Pokud se má Česko Rakousku přiblížit, nezačne to vyššími rozpočty, ale změnou postoje. Přijetím jednoduché, ale zásadní myšlenky:
umění má hodnotu – a hodnoty se počítají.

JYD

A o čem budeme psát příště?

Kolik stojí obraz ve Vídni – a proč se za to nikdo neomlouvá.
Ve Vídni visí cenovky. V Praze se šeptá. Proč je rakouská cena znakem profesionality a česká zdrojem studu?