Kolik stojí obraz – a proč je v Česku trapné se na to zeptat.

Představte si, že vejdete do galerie. Bílé stěny, ticho, pár lidí pomalu přechází od obrazu k obrazu. Líbí se vám jeden z nich. Zastavíte se. Díváte se. A pak vám hlavou proběhne jednoduchá otázka:

Kolik to stojí?

Ve Vídni se jen podíváte doprava dolů. Na malé kartičce je napsáno:
Autor. Název. Rok. Technika. Cena.
Třeba: 4 200 €.

Nikdo se nad tím nepozastaví. Nikdo se nečervená. Nikdo nešeptá. Je to úplně normální. Stejně jako v knihkupectví víte, kolik stojí kniha, v galerii víte, kolik stojí obraz.

V Praze?
Cena nikde. Jen název díla a jméno autora. Když se chcete zeptat, přistoupíte ke galeristovi skoro provinile:

"Promiňte… já bych se chtěl zeptat… kolik to stojí?"

A odpověď často přijde potichu. Bokem. S dodatkem:

"No… ono je to trochu složitější…"
"Záleží, kdo se ptá…"
"Autor je ještě mladý… víte…"

Jako by peníze do galerie nepatřily. Jako by obraz ztrácel svou důstojnost ve chvíli, kdy dostane cenovku.

Jenže obraz není zázrak, který spadl z nebe. Někdo ho vytvořil. Člověk z masa a kostí. Strávil nad ním desítky hodin. Musel koupit barvy, plátno, štětce. Platí ateliér, nájem, elektřinu. Stejně jako vy musí jíst, topit, oblékat děti.

Umělec není víla. Je to pracující člověk.

Ve Vídni to berou samozřejmě. Umění je krásné, hluboké, někdy provokativní – ale je to také práce. A práce má hodnotu. Proto se tam nikdo neomlouvá za to, že obraz stojí tolik co dovolená u moře nebo ojeté auto.

Funguje to jednoduše:
– Líbí se vám to? Tady je cena.
– Nelíbí? Jdete dál.
– Nemáte peníze? Nevadí, dívejte se, užívejte si.

Cena nikoho neuráží. Je to informace. Tečka.

U nás se ale kolem peněz v umění vytvořila zvláštní mlha. Možná je to pozůstatek minulosti, kdy se o penězích nemluvilo. Možná romantická představa, že "pravý umělec tvoří z vnitřní potřeby" a kdo chce zaplaceno, je podezřelý. Výsledek je ale stejný:

• Umělci se bojí říct si o peníze.

• Galerie se bojí návštěvníků "vyděsit".

• Lidé mají pocit, že galerie nejsou pro ně.

• Nikdo vlastně neví, v jakém světě se pohybuje.

Vzniká dojem, že umění je něco tajného, elitního, nedotknutelného. Že "obyčejný člověk" do toho světa nepatří. Přitom by stačilo málo: mluvit normálně.

Cena není drzost.
Cena není sprosté slovo.
Cena není zrada ideálů.

Cena je most mezi světem umění a světem lidí.

Když vidíte cenovku, můžete si říct:
"Tohle je mimo moje možnosti."
Nebo:
"Tohle bych si jednou chtěl dovolit."
Nebo dokonce:
"To není tak nedosažitelné, jak jsem si myslel."

Bez ceny zůstává obraz jen snem na zdi. S cenou se stává skutečnou věcí v reálném světě. Něčím, co může změnit majitele, vstoupit do bytu, žít s vámi.

Dokud se budeme tvářit, že peníze do umění nepatří, zůstanou galerie místem rozpaků. A umělci lidmi, kteří se stydí říct, že chtějí za svou práci zaplaceno.

Možná není problém v tom, že jsou obrazy drahé.
Možná je problém v tom, že se za jejich cenu stydíme.

A přitom by stačilo tak málo:
Pověsit ke každému obrazu malou kartičku. A přestat šeptat.

JYD